Donedávna jsem byl přesvědčen, že jedině poctivě vytrvalým a zdravě dravým přístupem (tzv. „tahem na branku“), je třeba přistupovat k řízení každého projektu. A to jak na profesním poli, tak i v soukromé sféře. Ano, s těmito hodnotami, mohu-li to tak vlastně nazvat, se ztotožňuji stále. To koneckonců samo o sobě zřejmě vychází z jádra charakteru osobnosti každého z nás. Ale kladu si otázku – „stačí to?“ Anebo – „bude to stačit?“ S dovolením zabrousím lehce do odvětví psychologie a rolí na projektech.
Při řízení projektů jsme velmi úzce spjati nejen s mnoha lidmi, ale především s mnoha (a to bych s dovolením rád vyzdvihl) osobnostmi, s různými charaktery. Mnohdy, pokud máme při naší práci pocit, že s věcmi nemůžeme třeba pohnout tím správným směrem nebo se nám nedaří něčemu „přijít na kloub“, nemusí to hned znamenat katastrofu. Jde jen o to najít tu „správnou cestu“, ten správný způsob, či přístup, ale nejen k věcem, faktům… Ale především jakýsi klíč k lidem a tzv. zájmovým skupinám. Jistě jsme se s tím již každý setkal, kdy mnohdy v takovýchto skupinách jednotliví lidé vystupují a hájí zájmy jinak, nebo chcete-li jiným způsobem, než pokud by jednali mimo vliv tohoto prostředí. Je to pochopitelné a svým způsobem přirozené. Ve své podstatě jsme neustále něčím, někým atd., ovlivňováni. I sami sebou. Např. naším zdravotním stavem, náladou, rodinnou situací apod. Jde ale o to, umět (a to i z pozice projektového manažera) nahlédnout „pod pokličku“ a nahlédnout tak do světa pohnutek a charakterových rysů lidí v prostředí projektu. To, že jsou lidé obsazováni do určitých rolí, v nichž se snaží (mnohdy velmi přesvědčivě) vystupovat a působit naprosto profesionálně, nemusí zároveň znamenat, že se dotyčný v dané roli vůbec sám cítí jako ryba ve vodě. Nicméně jak se také říká – zvyk je železná košile. Lidé jsou schopni podávat navenek relativně dobrý a uznávaný výkon, ale vnitřně/charakterově jim daná role ne vždy úplně pasuje.
Je-li to možné, pojďme se prosím vždy alespoň na chvíli zastavit a zamyslet se nad vhodným obsazením lidských zdrojů do konkrétních rolí. Ano, bývá to velmi těžké a na první pohled se to zdá být přímo až zbytečně. Tím spíš, jedná-li se o prostředí, kde je nabídka zdrojů dejme tomu velmi limitovaná, nebo povědomí o reprezentantech jednotlivých rolí natolik ustálená. Ruku na srdce – pro mnohé lidi je obecně velmi obtížné vystoupit z řady a vyjádřit svůj názor, přání, či přesvědčení a říci, že požaduji tentokrát buď zcela jiný zdroj anebo lehce přeobsadit role. Necháme-li vyniknout přirozený lidský potenciál a talenty, ba jej budeme schopni ještě více podnítit a zainteresovat, pak nejen my sami, ale i širší okolí bude velmi mile překvapeno kvalitou, nasazením a zapálením oněch zdrojů, ve svěřené roli, či oblasti. Jednoduše, nechme vyniknout přirozené talenty našich zdrojů. Nějaký talent má přece každý. Jde „pouze“ o to, odhalit jej, nebo objevit, v dané oblasti. Nenechme se zmást například tvrzeními typu: „…ale tohle jsem přece nikdy nedělal? …toto není moje silná stránka.“ Silné, či slabé stránky sice souvisejí s přirozeným talentem, nicméně se dají ve značné míře ovlivnit tréninkem. Například prezentační dovednosti. Důsledným tréninkem je možné dosáhnout velmi vysoké až dalo by se říci profesionální úrovně. Ale i přesto to může být pro dotyčného člověka jen jakási výkonnostní rutina. Ano, může být samozřejmě i případ, kdy se v dané oblasti dotyčný vyloženě najde, ale i naopak.
A co mě k výše uvedené úvaze vůbec vedlo, či inspirovalo? Člověk je od přírody tvor velmi pohodlný, ale také velmi zvídavý. Prolnutí těchto dvou vlastností bylo ve své podstatě odedávna hnacím motorem našeho poznání a pokroku ve všech odvětví, lidského počínání. Někdy sehrály významnou roli jisté náhody, ale zpravidla to byla podnícená touha lidí poznat nebo objevit něco nového. Tito lidé, případně i v projektovém názvosloví zainteresované strany, využívali a nechávali promlouvat zcela naplno a přirozeně své talenty. Nebojme se tedy dát v určitých oblastech příležitost našemu přirozenému talentu, byť byl dosud okolnímu světu úspěšně skryt. Byla by to velká škoda, nemyslíte?
Martin Miller
